sobota 30. listopadu 2013

Kladivo na čarodějnice

Co si to ty lidi o sobě proboha myslí? Ozvala se mi nějaká holka z Lanškrouna, se kterou jsem si kdysi psal na chatu, jestli bych s ní nezašel na kafe, že studuje v Brně a ráda by mě poznala. Snažil jsem se jí přesvědčit o tom, že udělat si mezeru v mým nadupaným programu je docela problém, nicméně nakonec jsem ji na to kejvnul, s tím že se má za čtrnáct dní ozvat a domluvíme se. Čtrnáct dní uběhlo, ticho po pěšině. Po dalších dvou tejdnech mi přišla zpráva, jestli nemám čas. Shodou okolností jsem byl zrovna na fakultě a a měl jsem hodinovou prodlevu, než mi pojede vlak. Vlastně jsem neviděl žádnej důvod, proč by mě na mých pravidelných pochůzkách po Vaňkovce nemohla doprovodit, napsal jsem, ať je ve tři čtvrtě na tři ready u pošty na brněnským nádraží. 
Dorazil jsem na místo, čtrnáct čtyřicet pět. Čtrnáct padesát, stále nikde nikdo. Čtrnáct padesát pět, beru telefon do ruky, volaný účastník je dočasně nedostupný, opakujte volání později. Super no. Sebral jsem si svých pět švestek a odebral se směr Vaňkovka. Nakoupil, najedl, nasedl jsem do vlaku a hle textovka. Promin, zpozdila jsem se, bla bla bla, kde jsi? Ve vlaku brouku, měj se famfárově! Nechápu, kde se v ní vzalo tolik drzosti to po tejdnu zkusit znova a dělat jakože nic. Odepsal jsem celkem stručně, ale formálně a se vší slušností, ať se nezlobí, ale že už jsme byli dvakrát domluvení a v obou případech se na mě vykašlala a že už prostě nemám zájem s ní cokoliv podnikat. Netrvalo dlouho a po pár dnech mi přišla další zpráva. Nejdříve jsem se jen domníval, že pouze špatně vidím. Černé na bílým tam stálo, cituji: proč si tak omezený? 
Jak to se mnou do prdele mluvíš? V její odpovědi na mě čekala velmi důkladná a rozsáhlá psychoanalýza, postavená na jejích brilantních znalostech, získaných z jednoho semestru psychologie. Dozvěděl jsem se o sobě, že mám nechutně velký ego a že díky tomu, že se sebou nenechám tak jednoduše zametat, velmi brzo jistě narazím. Že moje pracovní vytížení je sice velmi obdivuhodné, ale k čemu mi to vlastně je, když si neumím užívat života a být šťastný a že ona je skutečně a převelice šťastná a umí se opravdu uvolnit. V neposlední řadě jsem se o sobě dočetl, že mi schází argumenty na to ji vyvrátit, že jsem omezenej a proto s ní hned jednám vulgárně. Celkem odvážnej počin, na to že jsme se nikdy neviděli. Velmi rychle jsem ji vyvedl z jejího naivního adolescentního štěstí. Žádnej hipík mě tu nebude po ránu moralizovat. Vysvětlil jsem jí to po lopatě tak, že to i ten její půlmegabajtovej mozek ráčil pochopit...
Uf, tohle je o infarkt. Je sobota šest ráno a po velmi náročném týdnu si užívám zaslouženého odpočinku. Pouštím si Thora na probuzení a po sedmi dnech mám v plánu splnit své závazky vůči blogu. Kéž bych tak měl to jeho kladivo. Mlátil bych s ním lidi, co mě vytáčej, po hlavě. Co jsem to vlastně celej ten tejden dělal? V sobotu ráno jsem otevřel skripta a v úterý večer je pro změnu zavřel. Za zmínku stojí pouze incident, když jsem se přehraboval ve stovkách potištěných listů poházených po stole a šťastnou náhodou se mi podařilo shodit svůj milovaný ajfounek ze stolu. Stokrát jsem s ním bez újmy za chůze třísknul o dlažební kostky, ale až tento moment se mu stal osudným. Budiž mu země lehká, hned po tom co se mi z něj podaří vydolovat všechny kontakty. Ve středu nás s Vaškem čekala zkouška ze sítí, pokud by se nám ji podařilo mimořádně zeslonit, byla by naše tří a půl roční závratná kariéra na FITu u konce. Otázky nebyli zase tak šílený jak jsme čekali, a s trochou štěstí a mírného úsilí se mi podařilo vybojovat sedmnáct bodů z dvaceti. Tak ještě zvládnout tu lednovou zkoušku a bakalářskou práci a hurá ke státnicím...    

  

čtvrtek 21. listopadu 2013

Ranní ruch

Zase pátek, šest ráno, po dlouhé noci plné nostalgických vzpomínek, nervózně přešlapuju na tramvajové zastávce, kdesi na periferii Brna. Řidič předchozí šaliny mě kretén dokázal pěkně po ránu nasrat, když mi těsně před nosem frnknul s úplně prázdnou tramvají. Po šestnácti minutách čekání se konečně přibližují světla. Nastoupil jsem do vagónu přeplněného lidmi s igelitkami, štípl lístek na šedesát minut a zařadil se mezi stojící cestující. Kde jsou ty časy, kdy jsem do školy chodil po propitých nocích každej den na jedenáctou s omluvenkou zaspal, a procházelo mi to, přičemž ostatní spolužáky paradoxně třídní nelítostně likvidoval, i když se zpozdili jen o pár minut. Mít nejlepší známky na škole hold mělo nějaké své výhody.
Na Fakultě Informačních Technologií na Vysokém Učení Technickém v Brně ovšem zapadám mezi těžkej průměr, takže pokud chci příští rok odpromovat, nezbývá mi nic jiného než se každej pátek plahočit probouzejícím se Brnem. Nasadil jsem kapuci, abych se alespoň symbolicky separoval od ostatních kolem, prdnul špunty do uší a vyměnil nezáživnou konverzaci dvou slečen vedle za novou Delikovu desku Sloboda. Letošní podzim představuje vyloženě žně pro fanoušky česko-slovenského hiphopu. Začalo to nenápadně s novými MAAT, přes Marpa, Resta, a Zverinu plynule pokračovalo k Radikálovi s Tafrobem a příští měsíc to celé bude završeno dlouho očekávanou deskou Kontrafaktů. Převážně kvůli precizní práci zvukových mistrů Ondry Žatkuliaka a Marka Šurina jsem vše důkladně naposlouchal a něco málo z toho i pořízením originálního nosiče podpořil.  
Dnešní téma přednášky? Zajištění kvality služeb. Celý rok se mi vyloženě stýskalo po všech těch typech front. Úvodní kecy ohledně půlsemestrální zkoušky nekompromisně střídají integrované a diferencované služby. Po Vaškovi se dnes už ani nesnažím pátrat. Pokouším se přestat zívat, ale nějak se mi to nedaří, ještěže do konce zbývá už jen pár minut. Pojedu vyreklamovat sluchátka, stavím se v bance hodit pár korun na účet a uvažuju, že bych se dneska nechal ošmikat. Večer je zas TNT session, dneska ale kategoricky odmítám pít. Sobotu, neděli, pondělí a úterý plánuju proležet ve skriptech, ze stejného důvodu budu i celou tu dobu offline...  

úterý 19. listopadu 2013

Kapitola s ajronmenem

Právě jsem šlohl pončo dřevěnýmu indiánovi. Novej ajronmen je prostě špica. Chtěl jsem dneska začít s důkladnou přípravou na půlsemestrální zkouškou ze sítí na příští středu, ale když se mi teď do rukou dostala trojka ajronmena, nemohl jsem odolat a rozhodl se učení přesunout na zítřek. Společně s Melem Gibsnem, Clintem Eastwoodem a Tomem Hanksem, škatulkuji Roberta Downeyho juniora k nejlepším hercům všech dob. Kdo by nechtěl doma vlastnit arzenál jako Tony Stark? To mi připomíná, že bych si měl v nejbližších týdnech dodělat zbrojní průkaz. Troufám si tvrdit, že devítku, malorážku i brokovnici zvládnu rozebrat i ve spánku. Posledně jsem měl padesát osm zásahu z šedesáti ran, to už je celkem slušný. Takže ty umíš chrlit oheň, jo? Aha...
Dneska mě dokázal nasral enormní počet lidí. Kdybych je tu měl všechny vypsat, bylo by to na celou jednu kapitolu blogu, takže si to raději odpustím. Nechápu jen, jak můžeš klesnout na tak hlubokou úroveň, že jdeš škemrat peníze k člověku, kterej se tě pokusil před čtvrt rokem pást... Hohó, armáda blýskavejch ajronmenů ve vzduchu signalizuje blížící se epický závěr filmu. Už zbývá jen zachránit Gwyneth Paltrow z nesnází a nakopat prdel roztavenýmu Mandarínovi. Po dlouhé době balancuji při hodnocení mezi udělením čtyř nebo pěti hvězdiček na ČSFD. Přestože studovaní inženýři z Marvelu odvedli vynikající kus práce, k dokonalosti jim tentokrát krůček chybí. Každopádně vřele doporučuji pro odreagování, pokud jste byli zavření celý den ve studiu...           

pondělí 18. listopadu 2013

Na plný úvazek

Docela mě fascinuje sledovat vývoj naší facebookové fanpage. Vydali jsme Enyho singl Máslem dolů z připravované desky iRap a přibyl nový fanoušek. Zveřejnili jsme fotky zkušebny, kterou jsme tři měsíce rekonstruovali a hle, nový fanoušek. Fotky z ateliéru, nový fanoušek. Zkuste schválně hádat, co se asi tak mohlo stát, když jsme před zhruba týdnem nahodili na youtube track Prestaň súdit od Elpeho z labelu Spirit Music? Pokud to takto půjde dál tímto zběsilým tempem a za předpokladu, že zůstaneme stále stejně produktivní, mohli bychom ideálního počtu našich fanoušku dosáhnout někdy koncem prosince roku dva tisíce dvě stě patnáct. Do té doby se však pokusím alespoň nalákat dalšího fanouška tím, že na zeď plesknu odkaz na svůj blog.    
Co si myslíte, seržante? Myslím, že to jsou mimozemšťani. To jako z vesmíru? Ne podporučíku, z Kanady. Po neúplně nenáročném víkendu opět ve studiu padám hubou na podlahu a k tomu mi tu vesele běží film Světová invaze, ve kterém houfy nenasytných emzáků drancují naší překrásnou planetu Zemi kvůli těžbě vody. V přímém přenosu sleduju, jak jedna z hlavních postav, konkrétně půvabná veterinářka, učí bandu nabroušených mariňáků dorazit a vykuchat příslušníky armád sousedních galaxií. Los Angeles se topí v plamenech, řady amerického námořnictva se pomalu, ale jistě, začínají tenčit, čmuchám blížící se filmový zvrat... 
Tento víkend nebyl ani zdaleka tak krušnej, jako ten minulej. Prakticky veškerý čas jsme s klukama strávili ve studiu, takže jen v rychlosti rekapitulace: v sobotu jsme celej den byli zavřený u mě a točili chybějící materiál na desku, navečer jsme se přesunuli do zkušebny, kde jsme přes čtyři hodiny usilovně pracovali na sestavení nové show.V neděle pár hodin u mixu. V pondělí celej den nahrávání s Epikem a Creamem. Pár session u Emerese, pár nových ambiciózních nápadů a pár prodaných triček Časem přejde tě smích, jinak nic moc extra. Jelikož už stihli odpálit velící centrum a připravit tak mimozemšťany o bezpilotní letouny, načež bleskurychle zahájit vítězný protiútok, mohu konečně upadnout s čistým svědomím do krajiny snů...      

pátek 15. listopadu 2013

Dej mi na chvíli klid

Neskutečný. Člověk si vybere nejzalezlejší kout na fakultě, kam celej rok nepáchne ani noha a zrovna když už teda konečně zabere ho probuděj a vůbec jim to není blbý. Z hlubokého spánku mě v mžiku vytrhly hlasy, hemžící se všude kolem mě. Zvedl jsem hlavu, jako co se sakra děje, a uvědomil si, že stoleček, na kterém jsem poklidně pochrupoval, je ze všech stran obklíčen asi deseti zhruba dvacetiletými hihňajícími se Španělkami. Projel jsem je všechny vražedným pohledem, nasadil si zpátky spadlou kapuci a snažil se pokračovat ve spánku. Jejich český průvodce se jim chvíli lámanou angličtinou snažil vysvětlit, ať si mě nevšímají, že tu pouze něco studuju, načež všichni někam díkybohu zmizeli... 

Náročná rána

Tři nula nula. Debilní ajfouňácký vyzvánění se mě snaží probudit a bohužel se mu to daří. Sprcha, fén, levá nohavice, pravá nohavice, tričko s klaunem, toust a kafe. Ještě jsem ani pořádně nestihl rozlepit oči a už bych je nejraději zase zavřel. Vyleštím zuby, obuju boty a tradá na vlak. Venku je zima jak na Sibiři, díkybohu se ale na zemi neválí žádnej bílej sajrajt, v kterým bych se musel brodit. Čtyři nula nula. Sedím v motoráku a pouštím Americkýho gangstera s Denzelem Washingtonem a Russelem Crowem v hlavních rolích. Na tomhle světě jste to, co jste. Jste buď jedno nebo druhý. Buď jste někdo, nebo jste nikdo...
V pět nula nula přesedám ve Svitavách na další vlak. Průvodčí v poloprázdném rychlíku je poněkud retardovanej. Ještě se mi nestalo, že by po mě chtěl někdo jízdenku třikrát během půlhodiny. Alzheimer. Šest nula nula Brno hlavní nádraží. Vysypal jsem se z vlaku a se stádem zamířil do hlubin brněnských podchodů. Dnes se nás na fakultě překvapivě sešlo více než minule, nicméně Vašek mezi třiceti devíti obličeji opět chybí. Sedm nula nula. Přednáška sítí, s tématem videokonference a streaming multimédii, se na první pohled jeví celkem snesitelná. Po padesáti minutách a zasypáním miliónem zkratek už tento názor naneštěstí nesdílím. RFC, RTSP, SDP, RTP, RTCP, fuj...
Včera mě uctili svou milou návštěvou Steven Rose s Kalwichem. Prozíravě předpověděli, že budu nadávat jak špaček, jelikož přijeli nahrávat o hodinu a půl později, než měli, proto s sebou chytře vzali usmiřovací balíček ve formě dvou cheeseburgerů. Smradi, vědí jak na mě. Když se mi je konečně podařilo vykopat ze studia, rozhodl jsem se odvíst káru do patnáct kilometrů vzdáleného servisu s převodovkou. Závada se projevovala tím, že zařadit jsem mohl pouze, pokud jsem stál a měl vyplej motor, takže mi nezbylo nic jiného, než se nemotorně rozjížděl na trojku. Na blízké pumpě jsem cestou pro jistotu doplnil pohonné hmoty, avšak při pokusu opět nastartovat, převodovka finálně vypověděla službu. Po chvíli nadávání se mi za použití hrubé sily podařilo zařadit alespoň jedničku. K dosažení cíle jsem přes půl hodiny hopsal třicetikilometrovou rychlostí v Multiple jako totální idiot, přičemž jsem celou cestu měl pocit, že mi každou chvíli musí vybouchnout motor. 
Přednášející jsem přivezla nějakej monstrózní vehikl na kolečkách s monitorem a kamerou a celá nadšená tu v osm ráno zprovozňuje videokonferenci. Je to od ni převelice milé gesto, nám tu takhle po ránu dopřát překrásnou projekci našich ospalých xichtíků. Obvykle zastávám strategii zaujmout místo v první řádě, abych okamžitě neusnul, tím pádem jsem mohl na plátně vystavovat tričko s nápisem Časem přejde tě smích z exkluzivní blízkosti a poskytovat tak celých dvaadvacet minut TNT reklamu. Po skončení přednášky jsem se uchýlil do nitra fakultní knihovny vyhledat pohodlný gauč, na kterém velmi pravděpodobně brzy usnu...

středa 13. listopadu 2013

Work hard play hard

Fíha, usínám tu s hlavou skříplou mezi klávesnicí a monitorem. Doufám jen, že pokud zase usnu, nenaslintám si ve spánku mezi klávesy jako minule. Ráno jsem vstal před šestou, umyl si hlavu, nasypal do sebe celej tác palačinek a vlakem se vydal na cestu do Brna. Cestou jsem letmo přelouskal čtyryadvacet stránek dlouhou kapitolu sítí, týkající se VoIP telefonie, jen abych měl pocit, že jsem se na dnešní laboratoře připravil. Na Králově poli jsem si odskočil do Alberta pro pár koblih a Semtex. Rozhodně jsem nehodlal jít do boje bez energie...
Sakryš, nedopsal jsem ani první odstavec a padl jsem tu hubou za vlast. Klávesnice díkybohu zůstala suchá, za to na tváří mám důkladně vytlačenou celou herní kombinaci WASD. Připomeňte mi prosím, kde jsme to skončili? Odbila dvanáctá hodina, nahrnuli jsme se do laboratoře naplnění očekáváním z dnešního programu. U každého počítači se nenápadně povalovala sluchátka s mikrofonem a webkamera. Laboratoř celé dvě hodiny připomínala ústřední štáb kroužku radioamatérů. Dvacet ajťáku brblalo celých sto dvacet minut nesmysly do mikrofonů a překreslovalo datagramy navazování a průběhu komunikace při použití protokolů SIP a H.323 na papír.
Za čtrnáct dní mě čeká půlsemestrální zkouška, která bude klíčová pro absolvování tohoto kurzu. Dnes jsem se seznámil se třemi lidmi, kteří sítě absolvují už třetím rokem. Na první pohled musím překvapeně konstatovat, že to na nich nezanechalo žádné viditelné známky zneužití, zvláštní. Sedím v rychlíku a přemýšlím, co si pustím. Atlas mraků by mohl být tou ideální volbou pro dvouhodinovou cestu vlakem. Bratři Wachowští neodmyslitelně patří mezi nejlepší filmařskou elitu všech dob. Jejich do detailu precizní provedení scénářů a režie dělá z jejich filmů nadčasové dílo, které si najde diváky v širokém spektru populace. Hugo Weaving si zde zahrál hned několik záporáků, takže kdo si ujíždí, podobně jako já, na postavách typu agenta Smithe z Metrixu, bude po celý film v sedmém nebi. Komu by to přece jen nestačilo, bezpochyby ho dorazí role Toma Hangse.
Rozhodl jsem se zastavit se těsně před pátou v bance a vyzvednout si tak po měsíci čekání svou kreditní kartu. Moje bankovní poradkyně, která mě má na starosti, je prostě a jednoduše řečeno šťabajzna. Tipuji ji tak na dvacet sedm, maximálně dvacet osm, štíhlá, prsatá a nesmírně přitažlivá brunetka. Pod tíhou jejích high heels, růžových silonek a minisukně, kterou měla na sobě, bych byl schopný se upsat i k důchodovému spoření. Zatímco mi vydávala kartu a já ji podepisoval potřebné dokumenty, jsme vedli nezávaznou a formální komunikaci. Když už to vypadalo tak, že je vše vyřízené a mé další setrvání na místě by působilo značně bezpředmětně, vypadlo z ní, jestli bych nechtěl hodit domů, že za chvíli končí a má to cestou. No, do prdele! Toho bohdá nebude, aby český jézéďák od stolu utíkal! 
V inkriminovanou dobu jsem už několik minut nervózně přešlapoval na místě, na kterém jsme byli domluvení. Přibližující se klapání podpatků po dlažebních kostkách v Masarykově ulici mě donutilo zpozornět. Nalodili jsme se do auta a vyrazili na cestu. Bylo celkem zvláštní si ji prohlédnout i v jiném světle, než je to bílé od zářivek v bance. Patnáct kilometrů v mlze husté jako mlíko přesto uběhlo pozoruhodně rychle. Pomalu jsme zastavovali u kraje silnice, když mě nenapadlo nic lepšiho, než sebrat veškerou svoji odvahu a zeptat se, jestli bych ji nemohl pozvat na kafe. Ou shit! Proboha, co jsem to zas vyblil? Vteřina, na kterou jí moje otázka zaskočila, bohatě stačila na to, abych na sebe v duchu aplikoval veškerou mojí slovní zásobu nadávek. Překvapivě a s potutelným úsměvem na rtech souhlasila. Fuckin' king! Rozloučili jsme se a každý se vydal vlastní cestou...